24. díl – Setkání s Kasiou
Eizan probíhal přes travnatou louku a holky běželi po jeho vyšlápnutých stopách."Zastav se!" křičely na něj. Ale marně. Jejich černovlasý přítel se chtěl za každou cenu dostat na onu zalesněnou horu, neboť věřil, že tam nalezne odpovědi, které všichni tři hledají. "Vůbec nepřemýšlí nad tím, jestli to není past, vždyť mi tu horu nevidíme, jakto že on jo?" zeptala se jen tak do větru Okuno a zrychlila tempo svého běhu.
"Znáš ho, když si něco vezme do hlav
." odvětvila blonďatá dívka a také přidala na rychlosti. Okuno kývla a konečně Eizana mezi velkými porosty trávy spatřila. "Počkej, Eizane!" snažila se jej zastavit. Opět zbytečně. Blížili se čím dál více k hoře, jejíž kopeček se najednou zdál pro Eizana daleko prudší a vyšší, než když se na něj díval z dálky. To ho ale neodradilo, vběhl do lesa a ztratil se z dohledu svých společnic. Obě se zastavily a snažily se nabrat síly. "Viděla jsi to? On zmizel." řekla s údivem Miako a stále pozorovala místo, kde se kluk vytratil.
Pomalu obě našlapávali a každým krůčkem se k onomu místu blížili. Ani nemukli, snažili se být co nejtišší. Pečlivě zvažovali každý svůj krok. Konečně se dostali k místu, kde končí Eizanovi stopy. "Tady zmizel." zašeptala Okuno. Miako přikývla a natáhla opatrně ruku. Nic se nestalo. "Divný. Takže to byla past. Jak ho odsud dostaneme? Co teď asi dělá? Sakra!" přemýšlela nahlas Miako.
--------------}--
Eizan pokračoval stále v cestě na vrcholek dál. Když se otočil, tak spatřil pouze dlouhé lesy. Ani známka po nějaké louce, žádný kouř stoupající z Akatoi, ani výhled na hlavní město. Nic. Pouze stromy. "Něco tam nahoře je. Vrátit se nemůžu, takže alespoň zjistím, co se děje." Za pomocí rukou se vyhrabával na obrovský pahorek, který se před ním tyčil. Při pohledu nahoru to vypadalo, že snad nemá konec. Díky mohutným porostům, které byly na každém kroku, se Eizan dostával více a více nahoru. Zachytával se o různé kořeny, větve a vyskakoval na ně nebo se přitáhl.
Vítr mu rozfoukával vlasy na pravou stranu a byl každým krokem silnější. Nakonec se ale Eizan na vyvýšeninu dostal. Uviděl před sebou obrovskou skálu ale věděl, že nahoru už šplhat nebude, protože před sebou měl temný vchod do jeskyně, ze které se ozývalo tajemné hučení. Černovlasý ninja ale necítil žádný strach, což pro něj bylo překvapující. Necítil jej ani když stoupal nahoru, ani když se k hoře přibližoval.
Tiše přiběhl ke kraji vchodu a nakouknul dovnitř. Žádné pohyby neviděl, ani neslyšel a proto do jeskyně vstoupil. Pohltila ho její temnota. Procházel tiše tmavou uličkou. Cestou slyšel kapky, které padaly z vrchu. Tajemné hučení ale začínalo nabírat na intenzitě. Před sebou uviděl jemné tóny červeného světla, a tak se k ním zvědavě přiblížil. Když ke světlu došel a pohlédl nad sebe, uviděl nekonečně mnoho létajících teček stejné barvy.
"Tak jsi se sem dostal." ozval se ženský hlas. Nijak naštvaně ale nezněl. Eizan otočil hlavou za hlasem, ale i přesto, že jeskyně byla díky červeným světýlkům osvícená, neviděl nikoho. Za jeho zády se ozvalo zachichotání. "Kdybych chtěla, tak už jsi mrtvý." Eizan rychle skočil vpřed a při skoku se otočil, nikoho opět neviděl. Dopadl bez obtíží na nohy a snažil se soustředit na sebemenší zvuk či pohyb.
"Víš, ty jsi zvláštní. Proč jsi se k nám přidal?" řekla žena v tmavě fialovém korzetu, když dopadla před Eizana. "Kdo jseš?" zeptal se. Měl sevřené pěsti a byl připraven uskočit před jakýmkoliv útokem. To ale nebylo třeba. "Kasia." odpověď byla stručná, za to jasná.
Zvědavý kluk pokračoval v otázkách: "Patříš k Prokletým co? Chcete mě zabít. Určitě tu někde jsou, tak vylezte! Porazím vás všechny!" vytahoval se. Ozvěna jeho hlasu se ozývala až ven. Kasia se musela nahlas zasmát. "Nechci tě zabít. Ano, patřím k Prokletým. Ještě si mi ale neodpověděl ty na mou otázku. Proč jsi se k nám přidal?" sevřela ruce na hruda a pousmála se.
"Musel jsem. Jinak by zabili mojí mamku. A... stejně to udělali!" při poslední větě velmi zvýšil tón svého hlasu a s pěstí vyskočil proti krásné ženě před sebou. Ta ihned zmizela. Eizan se při dopadu rozhlížel, ale opět nikoho neviděl. Po chvilce se ve velké jeskyni ozvalo stejné zachichotání jako před nedávnem. "Klídek. A navíc, vybijíš si svojí nenávist na špatné osobě. Já přece nejsem ta, která tvojí matku zabila. Plus – mohu jí oživit." odpověděla, při čemž konec udělala tajemným.
"O-Oživit? Nevěřím!" zakřičel Eizan. Nevěděl, kde se Kasia schovává ale byl stále velmi soustředěný. "Věřit nemusíš. Jak myslíš. Máš pár možností. Zaprvé – buď se mnou budeš bojovat, porazíš mě, tahle hora zmizí a všichni Prokletí včetně tebe zemřou taky. Za druhé – Pokusíš se utéct z mého vězení. Ty jsi Prokletej, takže máš výhodu. Můžeš sem jít kdykoliv. Ostatní ale bohužel musím pustit já sama. Tvá výhoda ale má i nevýhodu. Ven se bez mého svolení nedostaneš. A za třetí – Budeš se mnou spolupracovat a já zařídím, aby si viděl živou svojí matku, svého otce, celou tu vaší směšnou vesnici." odfrkla si a dodala: "Tu třetí možnost bych ti doporučovala. A rozhodni se rychle. Časem totiž přijdeš o svý city, takže by ti to potom mohlo být jedno, i kdybych oživila všechny na světě.". Eizan měl po tomto proslovu nad čím přemýšlet.