23. díl – Nejasná budoucnost
"Eizan se probouzí!" šeptla klečící a očividně unavená Miako, která celou noc ošetřovala svého černovlasého kamaráda. Okuno, která hlídala okolí, zdvihla obočí, otočila se a přiběhla se podívat na Eizana podívat. Ten otevřel oči a obě dvě před sebou uviděl. Nevěřícně si postavy před sebou prohlížel. Pak se podíval na les, ve kterém bylo již prašno sněhu. Vítr velmi prudce foukal, severní země o sobě dávala vědět. "Tohle asi nebude nebe." Zmateně se rozhlížel a nechápal, co se to u všech všudy děje. Okuno si zakryla pusu a uchichtla se. "Zachránili jsme tě z města, když tě chtěl nějaký ninja zabí
. Pamatuješ?" Eizanova mysl si konečně vybavovala úryvky, ve kterých mu všichni nadávali do Prokletého, což šlo poznat na jeho ztrápeném výrazu.
Byl ale rád, že Okuno nezabil. Moc rád. "Jo... už si vzpomínám... vy jste mě zachránili? Jak?" ačkoliv byl zmatený, objevil se mu na tváři mírný úsměv, který na jeho obličeji nebyl spatřen už hodně dlouho. Okuno mu úsměv vrátila, skřížila ruce na hrudi a začala vysvětlovat "Prostě jsme slyšeli, jak někdo z města volá Prokletý, tak jsme se šli podívat co se děje. Viděli jsme tebe a jeho, jak tě chce zabít. Všechno se to strhlo rychle, naštěstí jsme měli připravené pasti po lese a připraveno několik plánů. Takže jsme to zvládli." Miako uviděla, že Eizan se snaží postavit na vlastní nohy a tak jej podepřela, což mu hodně pomohlo. Jeho levou ruku měla hozenou za krkem a sledovala Okunin obličej. Zdálo se, že chce něco říct. Do toho však vstoupil nečekaně Eizan. "Co se stalo s Akatoou? Kde je máma a Choki? Kde jsou kruci všichni? Miako, kde je Hike?"
Na všechny tyto otázky byla bohužel nepříjemná odpověď. Dívky si vyměnily pohledy a ani jedna nechtěla říct tyhle smutné novinky. Po dlouhém mlčení Eizan zakřičel "Co se sakra stalo?!" pohled mu sjížděl z jedné holky na druhou pořád dokola, dokud Okuno nenabrala odvahu a opět všechno nevyklopila. "Víš Eizane, Prokletí Akatou zničili... a... no zabili každého v ní, kromě nás. Pak... Hike zemřela, když s náma byla na misi proti Prokletým, našli jsme jejich jeskyni... Choki zmizel..." oči měla plné slz a ačkoliv chtěla pokračovat dál, nemohla. Mluvilo se jí čím dál hůř při těchto vzpomínkách najednou. Chtěla se vykřičet a brečet zároveň.
"A máma? Kde je máma?! Byla v jeskyni u Prokletých, nebyla ve vesnici! Kde je?!" naléhal Eizan se zatnutými zuby a doufal v dobrou zprávu. Okuno už nemohla mluvit a tak poslední (a nejhorší) zprávu za ní řekla Miako. "Nikdo v té jeskyni nepřežil, Eizane." Miako se zdála být nejsilnějším z party, nedala na sobě znát, že se jí některé z těchto situací také dotkly. Vlastně ostatní ani moc nezatěžovala tím, jak celou situaci vnímá sama. Malý chlapec se díval smutně před sebe. Po tvářích mu stékly slzy, které se nedaly zadržet. "Oni slíbili... že jí nic neudělají... slíbili, že jí nechají bejt..." řekl tiše. Miako na něj smutně pohlédla. "I nám každý umřel Eizane... musíme... musíme být silný, jo?"
"A proč? Jakej to má smysl? Stejně nás všechny zabijou. Prokletý mě už určitě hledaj. Lidi z města taky. Všichni umřem, chápeš Miako? A mě už je to jedno!" Rychle dal od ní ruku a kulhavým krokem odcházel od obou kamarádek pryč. Najednou se v půlce cesty zastavil. "Jakej má smysl se o cokoliv snažit, když stojí každej proti nám?" zeptal se ale ani na jednu se nepodíval. Miako a Okuno si opět vyměnili pohledy. Hnědovlasá dívka byla stále nešťastná a po tvářích jí opakovaně stékaly potoky slz. Miako pochopila, že musí něco odpovědět, jinak Eizan udělá blbost. "Chceš snad, aby tenhle svět ovládli Prokletý? Aby tu nebylo už žádný dobro? Každý z nás musí bejt teď silnej, abychom to zvládli. Nesmíme je nechat řídit tenhle svět! Zabili nám přátelé, příbuzné, ukončili několik lidských životů. A ty chceš aby v tom pokračovali? Proč?"
Chlapcovi oči se otevřely. Hleděl na lesní cestu lemovanou posněženými keři před sebou. Sevřel velmi silně své pěsti a přemýšlel nad slovy, které Miako řekla. "Ale co můžeme dělat? Jsme jen děti, nikoho neporazíme." neviděl žádnou naději v situaci, ve které se vyskytli. "Máme výhodu." z ničeho nic ze sebe dostala o něco uklidněnější Okuno. Dva společníci na ní pohlédli.
"Budeme chvíli utíkat..." nakousla nový plán Okuno. Nikdo ale stále nechápal, kam tím směřuje. "Cestou to uděláme tak, aby tě chytili. Pak by jsi dělal, že chceš spolupracovat a zjistil by jsi jejich plány." dostávala Okuno pomalu ze sebe, Miako se tento nápad velmi zamlouval, narozdíl od jejich kamaráda, který na obě pohleděl. Sblížili se za těch pár dní nějak moc. Přemýšlel nad plánem a trošku o něm pochyboval. "Oni jsou ale zkušený. Určitě na to přijdou a... co bude až se to stane?"
"Všechno se nějak zařídí." mrkla na něj Miako. Eizan vrtěl hlavou. "Blbost, tohle nemůže nikdy vyjít." Blonďatou dívku už nebavilo soustavné odmítání jejich nového a hlavně jediného plánu. "Nebudeme s nima bojovat. Prostě tě v případě nouze dostaneme pryč. Končím rozhovor. Chci se vyspat, Okuno, ty jdi taky. Hlídala si celou noc." po těchto slovech prošla kolem udiveného Eizana a opřela se o mohutný strom.
Po další noci neustálého probouzení se raději už velmi brzy ráno vydali na jihovýchod, kde by mělo být podle všeho o něco tepleji. Byl to také stejný směr, kde ležela Akatoa. Ačkoliv byli velmi rychlí, na opatrnosti jim to nijak neubíralo. Byli, jako správní ninjové, vždy obezřetní a pohybovali se tiše. Když slunce vyšlo a obloha byla opět krásně modrá, dostali se na kraj lesa. Konečně opět zažívají ten pocit tepla, když na ně dopadá svit slunce. Stáli všichni tři vedle sebe a pozorovali otevřený prostor, který se jim naskytl. Na levé straně panovala červená mračna a obrovská bouře, země byla tvořená kameny, místy se objevilo pár malých světýlek, jenž značily malé vesnice v oné zemi. Velmi dobře šla také poznat nejvyšší sopka ze všech zemí – Remmet. Na pravé straně byla pouze travnatá louka, ve které byl poražen Zipp Ohnivými bojovníky. Až na dým, který stále stoupal k nebi z trosek Akatoi, to byl pohled přenádherný. Eizan ale viděl něco, co žádná dívka ze zbylé dvojice.
Najednou ho šíleně rozbolela hlava. Okamžitě se za ní popadl a začal hlasitě křičet, povalil se na zem a v křečích přežíval tu obrovskou bolest. Když v tom během pár vteřin přestala. Další úryvky z dění v minulosti se spojily a vytvořily tak koloběh událostí, které se staly. Dívky již u něj klečely a snažily se mu všelijak pomoct, byly ale bezmocné. Eizan musel bolest nějak přežít. "Co se stalo? Jsi v pohodě?" Černovlasý kluk zdvihl hlavu a ležíc pohlédl před sebe. Obě holky se dívaly stejným směrem, neviděly ale nic jiného než jen čiré modré nebe. "Co je to za horu?" zeptal se Eizan. Ani jedna z holek nechápala, o jaké hoře Eizan mluví. "Támhle ta! Bože, jste slepý?!" zvýšil tón svého hlasu.
"My žádnou horu nevidíme, Eizane." řekla Okuno. "Asi už blouzníš, běželi jsme moc rychle, kdy jsi naposledy pil?" dodala a starostlivě jej pozorovala. "Jsem v pohodě..." pomalu vstal. Měl pocit, jako by jeho tělo bylo těžší o několik kilogramů. "Musíme tam jít. Viděl jsem jí s tím Prokletým. Pamatuju si na to." Dívky si vyměnili pohledy. "Pojďte!" řekl a šel přímo za nosem.
"Nemůžeš jen tak jít na otevřený prostranctví, najdou tě!" varovala ho Miako. Eizan však její varování ignoroval a rozběhl se za svým cílem. "Tam najdeme, co hledáme." Byl přesvědčený.