7. Díl- Opravdoví nepřátelé
"Pročítal jsem ještě před odchodem ten dopis. Nechápu, jak někdo může mít takovou drzost! Pokud někoho z nich potkáme, tak ho rozcupuju!" rozčiloval se Lukiro, hledíc na své tři odhodlané "podřízené" před sebou.
Po hodině hromového ticha se konečně dostali k řece, kam měli namířeno. Dle plánu běželi doprava podél řeky, aby se přiblížili co nejvíce k městu.
Hike se najednou zastavila a podívala se směrem k lesu. Po chvíli mlčení zamumlala: "Blíží se..."
Po těchto slovech zabrzdili i ostatní a utvořili společnou formaci, na které se během plnění nudných úkolů domluvili:
Eizan, Miako a Hike vytvořili trojúhelník, v jehož středu stál Lukiro s již vytasenou katanou. Eizan tvořil "špic" trojúhelníku. Jako jediný stál před Lukirem, neboť měl za úkol odvést pozornost, aby mohl zbytek týmu použít své techniky.
Měl v pravé ruce pevně sevřenou rukojeť katany, která zůstávala stále zandaná v pochvě. Přikrčil se a byl připraven kdykoliv vytasit.
"Kdo asi přijde? Kolik jich bude? Já ... já se bojím ... ale ne ... musím zachránit svoje kamarády!" rozhodl se Eizan a rychle s odvážným výrazem katanu vytáhnul a namířil před sebe.
"Do očí se nedívejte!" varoval všechny Lukiro.
Z lesa vyšli pomalým krokem tři postavy zahaleny v modrých kápích.
"Co to mají s očima?" divil se Eizan v duchu, dívaje se na dvě žlutě zářící tečky v kápi vedle sebe. Poté si ale vzpomněl na Lukirovo varování a ihned pohled odvrátil k zemi. "Sakra, oči! Já blbec! Ale je to dobrý ... stojím tam, kde mám, nejsem v iluzi." Uklidňoval se a třemi malými krůčky se přiblížil k již stojícím nepřátelům.
"Ninjové z vesnice Akatoa. Budeme mít zase pár ninjů do sbírky, hehe." Řekl děsuplným tónem prostřední z nich a společně se chytli za ruce, stále postávajíc vedle sebe.
"Tisíce klonů!" zakřičeli společně a naráz zdvihli ruce do vzduchu.
Po celém jejich okolí se najednou pomocí fialové aury vyrojilo ze země tisíce siluet, z kterých vznikli dokonalé kopie neznámých chlápků v modrých pláštích.
"Lukiro-sensei! Co teď?!" zakřičel vystrašený Eizan, ale odpovědi se nedočkal. "Lukiro-sensei!!" zařval znovu a hlasitěji.
Když se mu nedostávalo odpovědi ani teď, tak se opatrně otočil a při pohledu na tři ležící postavy pochopil, že jediný on nebyl chycen v iluzi.
Jeho kolena se začala třepat. Katanu pustil ve strachu na zem, těžko se mu dýchalo a rychle si začal uvědomovat celou situaci. "Co ... co teď?! Co mám dělat?!" ptal se sám sebe.
Na přemýšlení neměl moc času, protože se klony k němu pomalu blížily.
Ve strachu se tedy rozběhl k lesu. Vyskočil na hlavu jednoho z klonů a po hlavách ostatních doskákal až na silnou větev jednoho z krajních stromů hlubokého lesa Hotiko.
Začal utíkat po dalších větvích pryč od řeky směrem na vesnici, aby požádal o pomoc.
"Je jich plnej les! Jsou tu na sobě hrozně namačkaný! A pronásledujou mě, jen je přeběhnu! Kruci! Co když se do vesnice nedostanu a všechny nás zabijou?!"začal si v hlavě promítat děsivý scénář, ale utíkal stále dál. Klony byly o hodně rychlejší, neboť Eizan nebyl při tomto skákání nijak rychlý.
Když se počet klonů pod stromy zmenšil, seskočil Eizan na zem a hbitými pohyby mezi nimi začal kličkovat.
Po malé chvíli nemotorně zakopnul o větší kámen a začal padat z velmi prudkého, několikametrového útesu. Po dopadu plný bolesti vstal a oprášil se. "Asi už jsem v bezpečí ... musím do vesnice!" řekl rozhodně a bez ohlédnutí se rozběhl.
Přeběhl kolem desítek stromů, když v tom narazil na mohutného chlápka. Eizan si zakryl oči, neboť obrovský svit bílého pláště neznámého muže málem Eizana oslepil.
"Jsem Monokirabul. Neboj se, pomůžu ti vstát." Zamumlal pod svými hustými černými vousy klidným hlasem a podal ležícímu a vystrašenému Eizanovi ruku. Ten pomoc v zoufalství přijal, aniž by toho muže znal. Monokirabul pevně sevřel Eizanovu ruku, protočil mu jí na pravou stranu tak moc, že jí zlomil, druhou rukou vzal malého chlapce pod krkem a silně ho narazil k nejbližšímu stromu.
"Kouzelná pouta." Řekl a odskočil od Eizana, kterého začala fialová aura pevně omotávat ke stromu.
"Ty si říkáš ninja? Nepoznáš nepřítele ... z boje utíkáš ... myslíš jen na sebe ... nepochopil si to, co to znamená být ninja. Jsi akorát malé vystrašené dítě uprostřed hlubokého temného lesa, plného nepřátel, kteří nechtějí nic jiného, než tvojí smrt." Začal Eizana ponižovat se širokým úsměvem Monokirabul, neboť věděl, že má jasně na vrch. Podíval se, jak z útesu sklouzávají klony v modrých pláštích.
"Už si pro tebe jdou. To bude podívaná, už se těším..."
Eizanovi začali téct slzy a plný strachu o svůj život zakřičel na celý les "Nezabíjejte mě prosím! Udělám cokoliv, co jen budete chtít! Jen mě nechte žít, moc vás prosím!"
Na Monokirabula to však nemělo žádný vliv, začal se smát nad chlapeckou zbabělostí. "Každý tam jednou musíme. Jen ty to budeš mít ... řekněme ... trochu krutější ... hehe ..." nešetřil ho, vytáhnul katanu, kterou zabodnul do vedlejšího stromu, aby se od ní mohl odrazit na vysokou větev a vše sledovat z výšky.
Klony se postavili do fronty před Eizana a v ruce dřímali dvoumetrové katany.
"Nedokázal si zastavit svého otce před odchodem." Řekl bezcitně první klon, probodnul Eizana do hrudníku a zmizel. I katana z Eizanovi hrudi zmizela. Stala se z ní fialová aura, která se rozletěla do vzduchu.
"Tvoje máma na tebe nemůže být v žádném ohledu pyšná." Začal ponižovat další a stalo se úplně to samé, co předtím.
Eizan již po několika hodinách ponižování a bolesti nevnímal okolí. Jen tupě hleděl před sebe a čekal, až umře. Klonů, jako by bylo nekonečno.
"Eizane!" ozval se na celý les Okiry hlas.
"Mami? Slyším tě ... umřela si taky? Nedokážu normálně myslet ... nevím, co se děje ..."
"Zlato, dostaň se z toho ..."
"Zapíchnutí každé další katany bolí stále víc a víc ... nechci se z ničeho dostávat, jen doufám, že zemřu ..."
"Za chvíli by měl být při vědomí. Už by nás měl slyšet." Řekl neznámý hlas také rozléhající se po celém okolí.
"Při vědomí ... při jakém vědomí ... nechci dál žít ... proč bych měl ..." Eizan pomalu zavřel oči a bolest zmizela. Celý v údivu oči otevřel a viděl, že leží na posteli v místní nemocnici.
"Vrátil ses!" zakřičela Okira a pevně Eizana objala.
"Co ... já ... kde to jsem?" zeptal se zmatený a očividně unavený Eizan.
"Stal ses obětí iluze ..." odpověděl stařík malého vzrůstu ve žlutém plášti opřen o holi.
"I-Iluze?"
"Ano broučku, ale neboj se, všechno už je v pořádku. Tady Katelyo tě z toho dostal." Snažila se Okira uklidnit svého syna.
"A kdo je Katelyo?" opět se zeptal dezorientovaný Eizan, vystrašeně hledíc na malého muže.
"Já jsem tvůj děda." Odpověděl stařík a pomalu se ke svému vnukovi blížil.
"Můj co? Jděte ode mě kruci!" zareagoval nevrle Eizan na slova jeho dědečka.
"Tati, nech ho, ať se uklidní ... pak mu všechno řekneme, pojď." Řekla ustaraně Okira a pomohla Katelyovi z pokoje, kde před dveřmi stál opřený o zeď Lukiro.
"Jak je na tom?" zeptal se.
Okira zavřela dveře, aby nic Eizan neslyšel a potichu povídala "No ... je nějaký vystrašený ale věřím, že se z toho brzo dostane a bude zase fit ..."
"Ne, nedostane." Odvětvil jí Lukiro, čímž Okiru zbavil všech nadějí.
"Proč by ne, sakra?!" začala se Okira rozčilovat.
Lukiro si povzdechl a zkušeně začal vysvětlovat: "Prodělal skoro tu nejhorší iluzi, kterou může ninja mít. Zkombinování psychického a fyzického teroru. Poznal pravou bolest bojovníka příliš brzy ... myslím, že už jako ninja skončil, paní Johoshi. Je to ještě dítě a nevěděl, jaká na sebe bere rizika jakožto ninja. Je mi líto..."
Eizan, ležíc na posteli, z okna nezaujatě pozoroval západ slunce, který ani tak nevnímal, neboť měl nyní hlavu plnou myšlenek. "Ta hrozná bolest, když do mě zapichovali katany. To strašlivé ponižování, které jsem zažil od každého z nich. Nikdy to už nechci zažít ... NIKDY ..." rozhlédnul se po prázdném pokoji a povzdychnul si "Nemám nikoho ... kde je Choki a Okuno? Zemřeli? Kvůli mně ... kdybych neselhal, tak tu se mnou nyní jsou ... nebo se na mě snad naštvali, že jsem je nezachránil? Je mi všechno tak líto ... raději budu nějakej obyčejnej obchodník než prožít tohle všechno znovu ... už nechci být ninja..." při tomto dlouhém přemýšlení upadal pomalu do spánku.